top of page
Vyhledat
  • Obrázek autoraDavid Černý

Rok ruské agrese na Ukrajině z pohledu etiky


Včera to byl to přesně rok od okamžiku, kdy vojska Ruské federace překročila hranice Ukrajiny, suverénního státu s legitimní vládou. Učinila tak, aby slovy prezidenta Putina a oficiální ruské propagandy, zahájila speciální vojenskou operaci. Její cíle a motivace, stejně jako oficiální rétorika, se pružně měnily, nepochybně i proto, aby si ruská vláda udržela vysokou míru podpory mezi svými obyvateli. Ostatní jen těžko uvěří, že Rusko Ukrajinu „denacifikuje“, bojuje proti ukrajinskému „satanismu“ či ukrajinskému loutkovému režimu plně v područí morálně upadlého Západu v čele s USA, kteří se rozhodli podrobit Rusko svým nekalým záměrům a vnutit mu své dekadentní morální normy.

V jedné věci je Rusko po celý rok konzistentní. Napadení sousedního státu odmítá nazývat válkou a tvrdošíjně se drží označení speciální vojenská operace. Ošálí jen málokoho. Válkou většinou chápeme jako aktuálně probíhající, záměrný a rozšířený ozbrojený konflikt probíhající mezi skupinami lidí. A přesně to se děje na Ukrajině a začalo to právě před jedním rokem. Ruská armáda a soukromé vojenské skupiny vtrhly na území Ukrajiny s cílem zabíjet, ničit a nakonec svrhnout legitimní vládu a nastolit loutkový režim věrný Moskvě, čímž by se situace vrátila do období před rokem 2014, kdy Ukrajinci dali jasně najevo, že se odmítají nechat svazovat ruskou vůli a geopolitickými ambicemi a chtějí směřovat na Západ. Možná si Putin představoval, že válka bude rychle dobojována a vítězně vkráčí do Kyjeva, hrdinný odpor ukrajinské armády mu však zkřížil plány a reakce Západu ho nepochybně zaskočila. Žádná speciální vojenská operace, ale válka – surová, krvavá a bestiální – už trvá jeden rok a počet obětí mezi vojáky a civilisty strmě narůstá. Zkusme si ji nyní zhodnotit z hlediska teorie spravedlivé války.

Teorie spravedlivé války je jakousi umírněnou pozicí mezi dvěma extrémy: pacifismem a realismem. Pacifismus odmítá jakoukoli formu války, včetně války obranné. Jeho zastánci si většinou myslí, že existují jiné, méně drastické způsoby řešení konfliktů mezi státy či skupinami obyvatel. Například koordinovaná stávka a občanská neposlušnost, které ochromí chod státu a znemožní jeho efektivní ovládání. Pacifisté se odvolávají na krásnou a lákavou ideu míru a upozorňují na hrůzy války, kterým jsou v moderní době neúměrně více vystaveni civilisté. Stojí zachování politické a územní suverenity nějakého státu za tolik hrůzy a zničených lidských životů?

I když je pacifismus svým důrazem na mír přitažlivou ideologií, odporuje mnoha našim důležitým morálním intuicím a historickým zkušenostem. Opravdu si někdo myslí, že by nacistické Německo zastavily nenásilné protesty a stávky? A zastavily by Putina? Každý stát má právo bránit svou územní a politickou suverenitou, protože území státu poskytuje lidem prostor k životu a politická suverenita jim umožňuje spravovat společnost ve shodě se svými tradicemi, kulturou, historií, morálkou a představami o dobrém individuálním a společenském životě. Ve své podstatě je pacifismus doktrínou hluboce nemorální, protože cena za nejednání v situacích, které razantní akci vyžadují, je často příliš vysoká.

Druhým extrémem je realismus, který můžeme chápat jako přesvědčení, že morálka a její pravidla možná platí pro nás lidi, nelze ji však aplikovat na útvary jako jsou státy. Ty se mezi sebou nacházejí v jakémsi bezprizorním „přirozeném stavu“, kdy stát je státu vlkem a jedinou korektní rozvahou je čistě pragmatické zvažování výhod a nevýhod případného vojenského konfliktu. Státy mají své zájmy a snaží se je hájit a protlačovat v konkurenci zájmů jiných států. Tak to prostě je, říkají realisté, a míchat do toho nějakou morálku jednoduše v zájmu těchto států (alespoň těch dostatečně mocných, mohou namítnou kritici) není. Rusko napadlo Ukrajinu a podle realistů se nedopustilo ničeho nemorálního. Má své geopolitické zájmy a usoudilo, že se mu to vyplatí. A může je uskutečňovat v podstatě libovolným způsobem; co je zapovězeno člověku, není zapovězeno státu (a jeho armádě). Nechci tím říci, že realisté schvalují jakékoli vedení války, jistá omezení zde jsou, nikoli však morální povahy. Například rozpoutat jadernou válku není v zájmu Ruska, proto by od něj bylo nerozumné použít na Ukrajině jaderné zbraně. Použití zakázaných zbraní, chemických, biologických, zvláště ničivých a působících trýznivou smrt také nemusí být v jeho zájmu. Může výrazně zhoršit jeho postavení v mezinárodní komunitě, mobilizovat jiné státy k ještě účinnější pomoci Ukrajině či dokonce přímé zapojení vojsk NATO ve válečném konfliktu. Je ale velký rozdíl mezi tvrzením, že použití řekněme sarinu je nemorální a odporuje pravidlům vedení války, a tvrzením, že jeho použití není v zájmu Ruska. Stejně jako pacifismus je i realismus (alespoň v té podobě, která není pouze deskriptivní, ale i preskriptivní, tj. určující, jak by prosazování zájmů států mělo vypadat) doktrínou hluboce nemorální, protože vše je vlastně možné, je-li to rozumně zvážené a uskutečňující zájmy států.

Teorie spravedlivé války se nachází mezi pacifismem a realismem. Na rozdíl od pacifismu připouští, že je někdy přípustné (a dokonce správné) vést válku, vůči realismu se vymezuje nejen tím, že nespravedlivé války považuje za nepřípustné a odsouzeníhodné, ale i tím, že stanoví striktní pravidla vedení válečných konfliktů. Musíme rozlišovat mezi spravedlivou válkou (splňující podmínky vstupu do války) a spravedlivým vedením války (splňujícím podmínky vedení války). Tradičně se tyto podmínky skrývají pod označením ius ad bellum (vstup do války) a ius in bello (vedení války).

Nemusíme zde rozebírat všechny podmínky vstupu do války (má-li být spravedlivá). Nejdůležitější z nich je totiž spravedlivá příčina, jíž je především obrana vlastního území a politické svrchovanosti. A fakta hovoří jasně: přesně před rokem překročila vojska Ruské federace hranice Ukrajiny s úmyslem rozpoutat válečný konflikt, dobít některá území, svrhnout legitimní vládu a de facto učinit z Ukrajiny svého vazala. Rusko představuje upadající zbytky původní velmoci, která se zuby nehty snaží působit dojmem mocného geopolitického hráče s legitimními zájmy v Evropě a Asii, do jejichž sféry spadá i Ukrajina. Realisté by to zřejmě považovali za korektní popis situace, k němuž není moc co dodat. Jenže v praxi to znamená, že si Rusko osobuje určovat právo ovlivňovat dění na Ukrajině a její směřování. Putin od roku 2014 s velkou nelibostí sledoval, jak se po pádu proruské oligarchické vlády ukrajinský lid rozhodl odpoutat od vlivu svého souseda a určovat si své politického a hodnotové směřování podle svého. To zřejmě byl hlavní důvod, nebo minimálně jeden z důležitých důvodů, ruské agrese na Ukrajině. A zcela jistě to nebyl důvod legitimní, který by z pohledu teorie spravedlivé války umožňoval hovořit o splnění podmínky spravedlivé příčiny. Ať si Putin a jemu věrní říkají cokoli, jejich působení na Ukrajině je vojenskou agresí, nespravedlivou válkou, za jejichž hrůzy a utrpení není zodpovědná Ukrajina, Evropa, USA, NATO ani nikdo jiný. Důvodem k válce by nebyl ani vstup Ukrajiny do NATO. Jedná se o obranný pakt, který neshromažďuje svá vojska na hranicích Ruska s úmyslem na něj zaútočit. A Ukrajina jistě nechce být jeho součástí proto, aby si Rusko s jeho pomocí podrobila, ale právě naopak: aby před ním byla v bezpečí. Putin rád argumentuje tím, že se NATO stále více přibližuje k jeho hranicím, interpretuje to však chybně. Nejedná se o komplot, snad řízený USA, který by chtěl obklíčit Rusko a vzít mu právo na existenci a sebeurčení, ale o svobodná rozhodnutí zemí o tom, do jakého společenství států chtějí patřit. Rusko by se spíše mělo zamyslet nad tím, proč se tolik zemí necítí v bezpečí (často právě před ním) a hledá ochranu ve strukturách NATO.

Války někdy začínají poměrně zmateně a není úplně snadné určit, zda byly podmínky vstupu do války splněny. V případě Rusko-Ukrajinského konfliktu to však neplatí, je to takřka učebnicový příklad. Rusko na Ukrajině rozpoutalo válečný konflikt (nejedná se o žádnou speciální vojenskou operaci), který je nespravedlivým útokem na její územní a politickou suverenitu. Ukrajina vede obrannou, spravedlivou válku, Rusko útočnou, nespravedlivou agresi.

Kromě otázky, zda nějaký stát vstupuje do války v souladu s principy spravedlivé války, se musíme také ptát, zda je jeho vedení této války spravedlivé. Tradiční teorie tvrdí, že mezi oběma otázkami neexistuje žádný vztah: nějaký stát může vést nespravedlivou válku (zahájení války), ale spravedlivým způsobem (s respektem k pravidlům vedení války), ale stejně tak může platit, že vede válku spravedlivou nespravedlivým způsobem. Z toho vyplývá, že je jedno, na jaké straně konfliktu bojujete; ruský voják, dodržuje-li pravidla, jedná stejně správně jako voják ukrajinský (dodržuje-li pravidla). Extrémně důležitým důsledkem je rovněž přesvědčení, že vojáci obou stran mají právo zraňovat a zabíjet. Ruský voják smí tedy útočit na ukrajinského a případně ho i zabít, totéž platí pro jeho protivníka.

Toto přesvědčení se v posledních letech stalo předmětem neutuchající kritiky, která vyústila v nové paradigma spravedlivé války. Jeho zastánci se ptají: jestliže stát A vede nespravedlivou válku proti státu B (a B vede válku spravedlivou), jak můžeme tvrdit, že vojáci obou stran mají stejná práva, včetně práva zabíjet? Není to absurdní? Představme si, že bychom to aplikovali na situace individuální sebeobrany. Pocházíme se městem a najednou nás napadne nějaký útočník. Budeme se bránit a vypukne mezi námi drsná šarvátka. Má smysl rozlišovat mezi správností mého napadení a správností vedení útoku? Mohli bychom tvrdit, že útočník mě napadnou nesměl (neměl k tomu žádný spravedlivý důvod), pokud ale bojuje korektně (především uměřeně), má stejné právo udeřit mě do obličeje jako já? Taková představa je poměrně bláznivá: on napadl mě a nemá tedy ani žádné právo na údery pěstí či kopy. Mezi námi existuje důležitá normativní asymetrie: já mám právo se útoku bránit, on ale nemá právo útočit a bránit se mým protiúderům.

Podobné úvahy ale platí i pro skupiny lidí. Nejdeme-li městem sami, ale je nás více, platí úplně stejná úvaha i pro skupinu útočníků; ani oni nemají právo nás napadnou a útočit. Armády, podle tohoto nového přístupu, jsou skupiny lidí, morálnost jejichž chování se odvozuje od morálnosti chování jednotlivců. A nejsou-li spravedlivé důvody vstupu do války, plyne z toho, že nemohou být splněny ani podmínky spravedlivého vedení války. Jinými slovy, stejně jako existuje zásadní asymetrie mezi námi a útočníkem (my máme právo se bránit, on nemá právo útočit), existuje i mezi armádou státu vedoucího nespravedlivou válku a armádou státu, jehož válečné úsilí spravedlivé je.

Tato nová teorie spravedlivé války má radikální důsledky pro posuzování válečných konfliktů, včetně aktuální války na Ukrajině. Ukrajinští vojáci mají právo se bránit a zabíjet, ale ruští vojáci toho právo jednoduše nemají. Jsou nespravedlivými agresory a jako takoví se stávají legitimním cílem vojenských operací a útoků.

Někomu se tento důsledek může zdát radikálním a nepříliš věrohodným. Koneckonců, mohl by říci, pro vojáky obou válčících stran platí, že pro sebe představují hrozbu: ukrajinští vojáci jsou hrozbou pro zdraví a životy ruských a ti ruští jsou zase hrozbou pro zdraví a životy ukrajinských. Ale tato námitka je určitým nepochopením. Když se vrátíme k příkladu s individuální sebeobranou. Obránce je samozřejmě hrozbou pro útočníkovo zdraví a v některých vypjatých situacích i život. Z toho ale neplyne, že má právo útočit a zraňovat. Nebo si zamysleme nad jiným příkladem. Policista zasahuje u ozbrojené loupeže, útočník ohrožuje život nějakého člověka, proto policista vytáhne zbraň a varuje ho před možnými následky. Stává se tak ohrožením zdraví a života útočníka, z toho ale neplyne, že má útočník právo se bránit a případně policistu zastřelit.

Rusko nemělo právo napadnout Ukrajinu, ale ještě radikálněji, nemá právo vést žádné vojenské operace a jeho vojáci nemají právo útočit, zraňovat a zabíjet. Přesto Ukrajinu napadlo (a vede nespravedlivou válku) a přesto útočí, zraňuje a zabíjí. Nespravedlivou válku proto vede nespravedlivým způsobem (a neexistuje způsob, jak by ji mohlo vést spravedlivě). Nemorálnost celé vojenské agrese to výrazně zvyšuje; každý zraněný voják byl zraněný v rozporu s principy spravedlivé války, každý zabitý voják byl zabitý v rozporu s těmito principy.

Existují i další způsoby, jak vést válku nekorektně, které jen zvyšují morální a lidskou tragédii Rusko-Ukrajinského konfliktu. Jedním ze zcela zásadních pravidel vedení války je důsledné rozlišování mezi legitimními a nelegitimními cíli. Civilisté nikdy legitimním cílem nejsou. Ze zpráv ale víme, že ruští vojáci si s tímto pravidlem hlavu nelámou; mučí civilisty a zabíjí je, nevyhýbají se ani znásilňování. Všechny tyto skutky jsou odporné a zcela zavrženíhodné, nezdá se však, že by ruské velení masivní válečné zločiny nějak trápily.

Rusové také používají nedostatečně sofistikované zbraně v hustě zabydlených oblastech a městech, což je také v rozporu s korektním vedením války. Útočí na infrastrukturu a energetické rozvody s cílem uškodit civilistům a oslabit morálku celého národa a odhodlání bránit se agresi. Takové jednání je opět zapovězené, protože utrpení nevinných civilistů nesmí být prostředkem k dosažení vítězství.

Rusové se na Ukrajině chovají jako nedisciplinovaná zvěř, které není nic svaté. Mučí, znásilňují, vraždí. Mají na rukou hektolitry krve, krve nevinných civilistů, žen, dětí, mužů, krve nevinných vojáků, které nemají žádné právo zabíjet. Výsledný obrázek jejich působení na Ukrajině je temný a krvavý. Před rokem zahájilo Rusko nespravedlivou vojenskou agresi a od té doby pokračují v naprosto nemorálním jednání, které je zdrojem ohromného utrpení nevinných lidí, kteří se odmítli podrobit jeho imperiálním choutkám. Tváří v tvář takové morální katastrofě je naší povinností poskytnut Ukrajině a jejímu lidu veškerou podporu a pomoc, které jí umožní efektivně se agresi bránit. Efektivitou zde myslím nejen schopnost odrazit ruské útoky, a nakonec vytlačit agresora zpět za hranice vlastního státu, ale také možnost bránit se takovým způsobem, který minimalizuje ztráty na ukrajinské straně. Tvrzení, že vojenská pomoc Ukrajině jen eskaluje konflikt, je zvláště perverzní. Je to stejně perverzní jako odmítnout podat hůl člověku, který se brání útočníkovi s nožem, protože „by to všechno jen eskalovalo“.




103 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Příspěvek: Blog2_Post
bottom of page