K objasnění povahy ruské invaze na Ukrajinu opravdu nepotřebujete teoretika spravedlivé války. Válečné tažení Vladimira Putina už zabilo nebo zranilo stovky lidí a tisíce vyhnalo z domovů. Naše nejlepší dohady o jeho motivaci k válce začínají u toho, že Putin četl nějaké pochybné historické knihy, zatímco se u něj postupně rozvíjela duševní nestabilita způsobená lockdownem, a vedou nás až k jeho dlouholeté touze vrátit Rusku slávu SSSR. Jedná se o program, který se právě v těchto dnech realizuje prostřednictvím trapné šarády o záchraně lidí před genocidou v zemi, kde k žádné genocidě nedochází. Není překvapivé, že ani jedno z těchto vysvětlení – a dokonce ani jejich kombinace – nepředstavuje oprávněný důvod k válce.
Válka na Ukrajině nicméně vrhá světlo na jednu z ústředních debat probíhající mezi teoretiky spravedlivé války. Podle toho, co bychom mohli nazvat tradičním pohledem na etiku války, nemá skutečnost, že je válka neoprávněná z hlediska podmínek vstupu do válečného konfliktu, nic společného s tím, zda je vedena spravedlivě. Je dobře známo, že tento postoj hájí Michael Walzer ve své zásadní knize Spravedlivé a nespravedlivé války z roku 1977. Nadále dominuje veřejnému a politickému diskurzu o válce, nemluvě o mezinárodním právu. Podle tohoto přesvědčení není skutečnost, že je Putinova válka neoprávněná, překážkou k tomu, aby byla vedena spravedlivě. Proto komentátoři i v případě neoprávněné války běžně diskutují o tom, zda jsou její konkrétní útočné akce přiměřené nebo zda dostatečně rozlišují legitimní a nelegitimní cíle či zda splňují kritérium nezbytnosti. Války jakou je ruská agrese na Ukrajině však ukazují, že tato kritéria ztrácejí smysl. Neexistuje žádný počet obětí, který by byl přiměřený dosažení okupace Ukrajiny. Proporcionalita vyžaduje, aby morálně dobrý cíl, jehož (rozumně doufáme) dosáhnou, převážil nad morálně významnými škodami, které očekáváme, že způsobíme. Skutečnost, že ofenzíva na Ukrajině však podporuje morálně špatné cíle – okupaci Ukrajiny a svržení její demokratické vlády – nemůže být vykoupena žádnou újmou a škodami způsobenými ruskými vojáky.
Totéž platí pro nutnost. Fakt, že je nějaká újma nevyhnutelná k dosažení určitého morálně dobrého cíli může pomoci ospravedlnit způsobení této újmy. Působení nevyhnutelné újmy za účelem dosažení nepřípustného cíle (okupace Ukrajiny) však nijak ospravedlnit nelze. Přidání přívlastku „vojenská“ ke slovu „nutnost“ (implikujícího nějakou zvláštní kategorii vojenské nutnosti) nám znemožňuje klást si rozumné morální otázky, např. zda je obléhání Kyjeva skutečně ospravedlnitelné odkazem na nutnost. Takové otázky mohou mít smysl v diskusích o strategii nebo účelnosti – jaký je nejlepší způsob, jak lidi semlít k poddanství –, ale považovat je za věrohodnou součást diskusí o etice války je zcela chybné. Dodává to důvěryhodnost myšlence, že některé ruské ofenzívy – nezbytné součásti agrese – mohou být morálně přípustné. A jsou-li takové, potom se bojovníci, kteří se těchto útoků účastní, nedopouštějí ničeho špatného. Tento druh morálního uvažování vyvolává pocity nevolnosti a je zjevně chybný.
Již nyní na Ukrajině sledujeme, jako ostatně obvykle, ostré rozlišování mezi oběťmi civilistů a kombatantů, jako by z morálního hlediska záleželo na tom, kteří konkrétní nevinní lidé jsou zabíjeni v zájmu Putinových expanzivních cílů. Myslím si, že bychom se rozlišování mezi civilisty a kombatanty měli bránit obecně: obvykle totiž není morálně lepší při naplňování neoprávněných cílů zabíjet bojovníky než zabíjet civilisty. Jak totiž ukazuje Victor Tadros, pokud zabíjení bojovníků zvyšuje pravděpodobnost úspěchu neoprávněné války, existuje přinejmenším jeden důležitý aspekt, podle němž je zabíjení bojovníků morálně horší než zabíjení civilistů. Zabíjení bojovníků není špatné jen samo o sobě; představuje také prostředek k nastolení dalších závažných křivd.
Skutečnost, že se na obraně Ukrajiny budou z velké části podílet branci a civilisté, kteří se dobrovolně chopili zbraně, ještě více zdůrazňuje zhoubnost tohoto rozdílu. Samozřejmě chceme odsoudit zabíjení civilistů. Ale když zdůrazňujeme, že oběťmi jsou civilisté, dáváme zabíjení bojovníků punc legitimity a naznačujeme, že přinejmenším oni jsou legitimními cíli. Je ale třeba to říci jasně: Rusko v této válce nemá žádné legitimní cíle. Stávající ukrajinské ozbrojené síly jsou tvořeny Ukrajinci, kteří byli buď odvedeni, nebo se rozhodli narukovat především kvůli hrozbě, které jejich země čelí ze strany Ruska. Nikdo z těchto lidí neztrácí svá obvyklá práva proti újmě jen proto, že se snaží bránit sebe a své spoluobčany proti neoprávněným útokům Ruska. Jejich smrt se nepočítá o nic méně než smrt neozbrojených civilistů. Nic z toho samozřejmě neznamená, že neoprávněné války nemohou být morálně lepší nebo horší. Neoprávněná válka, která způsobuje větší škody, je horší než válka, která jich způsobuje méně. To jsou ale jen stupně špatnosti. Všechny škody způsobené ruskými silami jsou nepřípustné.
Ti z nás, kteří se zabývají etikou války, nemohou pro zastavení či zmírnění ruské agrese nic udělat. Můžeme však alespoň odmítnout myšlenku, že by mohly existovat přípustné způsoby vedení této agresivní války. To mimo jiné znamená odolat zvyku vracet se ke kontrolnímu seznamu ius in bello (podmínky vedení války), když nás zpravodajské agentury požádají o komentář k válce. Ukrajina představuje mimořádnou lekci, proč bychom měli odmítnout myšlenku, že vedení války je morálně nezávislé na spravedlnosti války samotné. Je také lekcí, proč bychom se obecně měli bránit myšlence, že existují zvláštní morální principy, kterými se válka řídí. Naše zcela běžné morální zásady, známé z každodenního života, nám říkají, že je nepřípustné použít sílu ve snaze získat něco, na co nemáme žádný nárok. Nic se nemění na tom, když tuto sílu použijí státy nebo jiné politické kolektivy: ruský režim nemá zvláštní oprávnění k násilí, které je jednotlivcům odepřeno. Putinova válka je zcela zjevně nespravedlivá; odsuzují ji naše zcela běžná a naprosto základní přesvědčení o právech lidí nebýt vystaveni újmě. A znovu nepotřebujete teoretika spravedlivé války, aby vám to řekl.
Tento článek byl původně publikován pod názvem Ukraine and the Ethics of War v Daily Nous. Český překlad publikujeme s laskavým svolením autorky a rovněž editora Daily Nous Justina Weinberga.