Války bohužel doprovázejí lidstvo odnepaměti. 20. století bylo svědkem dvou nejhrozivějších válek s desítkami miliónů obětí. Americký psycholog Steven Pinker ve své knize Enlightenment Now ukazuje, že následně počet obětí válek výrazně klesal, zvláště od 90. let 20. století (viz graf z Pinkerovy knihy):
Tento trend může vzbuzovat velké naděje. Situace v celém světě se však výrazně mění. Ruská federace neskrývá své velmocenské ambice a hnána pochybnou ideologií o mravní nadvládě Ruska a zkaženosti Západu napadla sousední a mírumilovný stát, Ukrajinu, kde se dopouští celé řady válečných zločinů, včetně masakrů civilistů, zabíjení dětí, znásilňování, mučení a genocidní snahy o vymazání celého národa z kulturní mapy světa. Začínáme také čelit relativně novému fenoménu, jímž jsou klimatické války čili konflikty vyvolané přelidněním, globální změnou klimatu a s tím spojeným hladomorem. Relativně klidné období zřejmě vystřídá neklidná doba charakteristická rostoucím počtem menších či větších válečných konfliktů.
Tváří v tvář současné ruské agresi a dalším výzvám roste důležitost etické reflexe války, která je většinou soustředěná pod hlavičkou teorie spravedlivé války. Tato teorie je pragmatická: uznává, že války se vedly a (bohužel) povedou. Každá válka je zdrojem nespravedlnosti a nesmírného utrpení, v moderní době stále více na straně civilistů (zatímco dříve ve válkách primárně umírali vojáci, v moderní době to jsou výrazně častěji civilisté). Když už tedy nějaký stát zvažuje vstup do války, měl by k tomu mít opravdu silné důvody. A vede-li válku, měl by ji vést takovým způsobem, aby se utrpení minimalizovalo. Tyto dva požadavky, vstup do války jen z vážných důvodů a minimalizace utrpení, jsou shrnutím teorie spravedlivé války.
Teorie spravedlivé války tradičně rozlišuje dvě sady podmínek. První sada (tradičně nazývaná ius ad bellum) specifikuje podmínky spravedlivého vstupu do války, zatímco druhá, označovaná jako ius in bello, určuje podmínky spravedlivého, tj. morálně korektního, vedení války. Smyslem morálky obecně je nastavení pravidel soužití lidí takovým způsobem, aby se minimalizovala újma, kterou si mohou působit. Totéž platí pro obě sady podmínek spravedlivé války. Základní ideou, jak jsem již napsal, je to, že pokud budou státy dodržovat první sadu podmínek, žádné (či prakticky žádné) války se nepovedou. A pokud se již povedou, utrpení bude co nejmenší a některé skupiny lidí (primárně civilisté) nikdy nebudou cílem útoků.
Buďme však realisté. Vždy byly a jsou (a ještě dlouho asi budou) státy, které se na nějaká morální pravidla ohlížet nebudou. Příkladem může být právě Ruská federace, která vojenskou agresí na území Ukrajiny porušila pravidla vstupu do války. Navíc nedodržuje pravidla vedení války a její armáda se dopouští vážných válečných zločinů. I když ale teorie spravedlivé války sama o sobě válkám nezabrání a automaticky nezajistí jejich korektní vedení, význam přesto má, i tváří v tvář beskrupulózním agresorům, jakým je putinovské Rusko. V první řadě nám umožňuje určit viníka nespravedlivé války, agresora, který bez dobrých důvodů válku začal. A také nám poskytuje velmi dobré nástroje pro identifikaci porušení pravidel vedení války. Můžeme tak agresora odsoudit, pohrdat jím, vyloučit ho ze společenství slušných států, zatížit ho sankcemi, vojensky a finančně podporovat spravedlivou stranu konfliktu a případně jí přijít na pomoc, agresora porazit a hlavní viníky přísně potrestat.
Jak jsem napsal, podmínky ius ad bellum a ius in bello zahrnují dvě sady principů určujících morálních charakter války. Všechny tyto principy shrnuje následující obrázek. V dalším díle se zamyslíme nad podmínkami vstupu do války, v třetím a posledním nad principy vedení spravedlivé války.
