Mohlo by se zdát, že studium etiky války nemá k morálnímu hodnocení ruské války na Ukrajině příliš co říci. Vezměme si motivaci Vladimira Putina k invazi. Jeho cíle mohou být určovány bezpečnostními důvody v tom smyslu, že se obává expanze NATO ve východní Evropě. Nebo ho možná motivuje revanšistická nostalgie po ruském impériu. Nebo se možná snaží znovu zpochybnit výsledek studené války. Nebo se obává, že by se nedávná liberalizace a demokratizace Ukrajiny mohla rozšířit do Ruska a ohrozit jeho kleptokratický autoritářský režim. Na těchto (a dalších) možných vysvětleních je pozoruhodné, že žádné z nich morálně neospravedlňuje invazi do mírumilovného a suverénního státu. Putinova rádoby zdůvodnění jsou směšně absurdní a neobstojí ani při zběžném zkoumání. Je naprosto zřejmé, že Putinova válka na Ukrajině je nespravedlivá. Jak tedy může studium etiky válečných konfliktů s jejími nesčetnými principy, rozlišeními a doktrínami přispět k morálnímu hodnocení této agrese? Aplikovat distinkce a analýzy etiky války na invazi na Ukrajinu může vypadat, abychom si vypůjčili srovnání Hermina Wittgensteina, jako využívání skalpelu k otvírání velkých beden.
Ve skutečnosti je však třeba vzít v úvahu celou řadu faktorů. Zaměřím se zde pouze na jeden problém. Základním principem etiky války je, že bychom se neměli uchylovat k neefektivnímu nebo zbytečnému krveprolití. Možná by se zdálo, že Ukrajina tento limitující princip porušuje. Vždyť ukrajinské pozvednutí zbraní a boj proti agresorovi budou mít za následek ztráty na životech a zdraví. A k čemu to bude? Ačkoli se ukrajinské síly k překvapení Ruska i zbytku světa ukázaly jako poměrně silné, Putinova vojska by mohla odpovědět drtivou brutalitou ze země, moře i vzduchu. V úvahu připadá i použití jaderných zbraní. Putin by také mohl zvolit zákeřnější přístup a zablokovat černomořské přístavy Mariupol, Cherson a Oděsa, které jsou klíčové pro ekonomickou životaschopnost Ukrajiny. Stačilo by mu pak jen čekat, až se Ukrajina zhroutí a celý stát zkrachuje. Pokud tedy předpokládáme, že ukrajinská armáda zřejmě nevyjde z boje proti ruským silám vítězně, potom se nezdá, že by pokračující ztráty na životech (zejména ukrajinských civilistů) mohly být převáženy nějakým dostatečně důležitým dobrem, jenž by krveprolití ospravedlnilo. Někteří lidé proto mohou tvrdit, že by se Ukrajina měla vzdát a tím zachránit životy mnoha svých občanů, kteří by jinak umírali zbytečně.
Chápejme to správně. Nejedná se o argument opírající se o pacifismus, nehovoří o tom, že by bylo špatné bránit se proti nespravedlivé agresi a „uchýlit“ se k boji. Otázkou je spíše, zda by ukrajinské ozbrojené síly jako celek měly bojovat až do hořkého konce, i když by to znamenalo, že ukrajinští civilisté, tedy ti, které mají za úkol chránit, budou v pokračujícím konfliktu mrzačeni a zabíjeni. Někdy je aktem hrdinství obětovat se, když jedinou alternativu představuje zajetí. Jindy však může být nejlepším způsobem ochrany ostatních vzdát se hrdinské smrti a kapitulovat. Koneckonců, smyslem a cílem ozbrojených sil je chránit lidi. Stojíme tedy před následujícím tvrzením: předpokládáme-li, že násilná obrana má jen malou šanci na konečný úspěch, a současně také předpokládáme, že uchýlení se k takovému násilí bude stát životy mnoha nevinných civilistů (což se ve válce vždy stává), pak je lepší vojenská kapitulace. Alespoň tak by se dalo argumentovat.
Domnívám se však, že tento argument je možná přesvědčivý, v konečném důsledku je ale mylný. Existují k tomu tři důvody.
Za prvé, boj až do hořkého konce slouží užitečnému a morálně důležitému účelu: díky němu je nespravedlivá mezinárodní agrese finančně i lidsky velmi nákladná. Snižuje se tak pravděpodobnost, že agresor v budoucnu napadne i jiné země. Pokud by Putinova vojska mohla jen tak nakráčet na Ukrajinu, vzrostla by pravděpodobnost, že udělají totéž i v jiných zemích bývalého sovětského bloku. Vojenský odpor Ukrajiny, a to i kdyby se jí nepodařilo odrazit ruské síly, pomáhá zvýšit šance, že ostatní země zůstanou ruské agrese ušetřeny. A to je důležité dobro.
Za druhé, ukrajinské ozbrojené síly mají skutečně primárně za úkol chránit ukrajinské občany, ti však mohou dávat přednost tomu, aby vojska pokračovala v boji, i když se tím zvyšuje pravděpodobnost, že utrpení vážná zranění či zemřou. V takovém případě rozhodnutí pokračovat v boji neporušuje jejich práva, pokud předem projevili ochotu možná rizika přijmout. Všichni civilisté s tímto rizikem samozřejmě souhlasit nemusí. A někteří, jako například děti, svůj souhlas ani dát nemohou. Zprávy ukazují nejen širokou podporu vojenského odporu ze strany civilistů, ale také masivní účast civilistů na ozbrojeném odporu, což naznačuje, že jsou ochotni riskovat život a zdraví tváří v tvář drtivé přesile, alespoň tedy prozatím.
Za třetí, a souvisí to s předchozím bodem, boj navzdory drtivé přesile slouží dalšímu užitečnému a morálně důležitému účelu: pomáhá zachovat sebeúctu ukrajinského lidu. Na sebeúctu se kolegové zabývající se etikou války odvolávají jen zřídka. Možná se přiklánějí k názoru, že zachování sebeúcty je sice důležité, ale ne natolik, aby ospravedlňovalo zabíjení nebo umírání. Já si ale myslím, že důležitost sebeúcty podceňují. Zřejmě nejvlivnější politický teoretik 20. století John Rawls ve svém průkopnickém díle Teorie spravedlnosti píše: „možná nejdůležitějším primárním dobrem je sebeúcta“. Sebeúctu definuje jako „... prožitek vlastní hodnoty, pevné přesvědčení, že naše chápání dobra, naše životní plány, stojí za uskutečnění“. Takto chápaná sebeúcta jednotlivce je stejně důležitá jako jeho vlastní život.1 Pokud je vyhlídka na kapitulaci před cizím útlakem pro sebeúctu ukrajinského národa dostatečně nepřijatelná, potom odpor přece jen dosahuje důležitého dobra, bez ohledu na to, zda je z vojenského hlediska úspěšný.
I když budeme předpokládat, že ukrajinský odpor nemá šanci na úspěch, přesto má smysl. A nebude porušovat principy limitující zbytečné nebo neúčinné krveprolití, i když si myslíme, že ruské vojenské síly nakonec zvítězí. Platí to i pro povinnost, kterou mají ukrajinské ozbrojené síly vůči svým civilistům, třebaže tento odpor ukrajinské civilisty ohrožuje. (Může se to však změnit v závislosti na vojenské taktice, kterou Rusko zvolí).
Pokud jde o válku na Ukrajině, měli by odborníci na spravedlivou válku posuzovat celou řadu faktorů. Například: porušují ruští bojovníci vedením nespravedlivé války práva ukrajinských vojáků? Mají USA morální právo kritizovat ruskou agresi vzhledem k pochybným důvodům pro svou válku v Iráku v roce 2003? Jakou pomoc musí Ukrajině poskytnout ostatní země, zvláště ty, které nakupovaly ruskou ropu a plyn a nepřímo tak financovaly jeho armádu?
Obávám se, že hrůzy, jimž budou Ukrajinci muset ještě čelit, vyvolají nespočet dalších etických otázek.
[1] Pochopitelně, někdy je možné přinutit jednotlivce jednat způsobem, který porušuje jejich sebeúctu, je-li sebeúcta založená na postojích a jednání ubližujících ostatním. Například rasista podporující segregaci může tvrdit, že večeřet v téže restauraci, v níž večeří černošské rodiny, nabourává jeho pocit sebeúcty. Nemůže však tento postoj obhajovat poukazem na svůj prožitek sebeúcty, protože je morálně nesprávný.
Tento článek byl původně publikován pod názvem War Ethics and Russia’s Invasion of Ukraine v Daily Nous. Český překlad publikujeme s laskavým svolením autora a rovněž editora Daily Nous Justina Weinberga.
Comments