Video za videem ukazují fronty ukrajinských mužů a žen, kteří čekají, až se budou moci přihlásit, vstoupit do armády a bojovat proti ruské invazi. Přicházejí jako obyčejní občané: Zachar, začínající herec, Hlib, ošuntělý počítačový programátor, Olena, obchodní manažerka z Kyjeva, Stepan, student, kterému není víc než dvacet, a Sergej, více ošlehaný životem, ale stejně připravený bojovat. Všichni čekají, až se budou moci přidat. Přicházejí jako obyčejní občané a odcházejí jako vojáci. Jak říká Hlib: „Jsem jen obyčejný civilista. V podstatě nemám nic společného s válkou nebo něčím podobným. A opravdu bych se nechtěl ničeho takového účastnit, ale nemám na výběr, tohle je můj domov.“
Narodila a vyrostla jsem na Balkáně, a tohle všechno mi připadá až příliš povědomé. Každá generace v mé rodině, kam až dohlédnu, prožila války a bojovala v nich. Všichni čtyři moji prarodiče bojovali s partyzány proti nacistům. Moje babička z otcovy strany strávila tři roky v koncentračním táboře za to, že se připojila k boji sarajevského podzemního odboje. Pouhých několik týdnů po propuštění z tábora se znovu přidala k partyzánům, tentokrát v horách. Stejně jako Hlib cítila, že nemá na vybranou; byl to její domov.
Kdo se špetkou zdravého rozumu by ji označil za morálně rovnocennou nacistickému vojákovi a kdo se zdravým rozumem by označil Hliba za legitimní cíl ruské armády. A přesto tradičně v teorii spravedlivé války a právně v praxi považujeme bojovníky bojující ve válce za morálně a právně rovnocenné bez ohledu na spravedlnost jejich věci. Morální a právní rovnost bojovníků je v naší společnosti tak hluboce zakořeněna, že nespatřujeme žádný rozpor v podpoře svých vojáků, i když válku samotnou nepodporujeme. Vojáci nejsou nikdy stíháni nebo hnáni k odpovědnosti jen proto, že bojují v nespravedlivých válkách. A bojovníci na všech stranách konfliktu jsou považováni za legitimní cíle; stejně oprávněně zabíjejí nepřítele. Důvody této široce rozšířené (morální, právní a společenské) normy rovnosti bojovníků jsou různé.
Mezi tři běžné argumenty uváděné na podporu rovnosti bojovníků patří argumenty založené na souhlasu, operující s neznalostí a opírající se o institucionální stabilitu. Někteří odborníci se například domnívají, že když se někdo chopí zbraně, souhlasí ipso facto s tím, že bude považováni za terč. To z nich podle teoretiků souhlasu činí legitimní cíle a jako takové je to zrovnoprávňuje se všemi ostatními, kteří v této válce bojují. Jiní tvrdí, že nemůžeme činit bojovníky odpovědnými za rozhodnutí, která činí politici. „Jejich úkolem není přemýšlet o důvodech.“ Tito odborníci tvrdí, že od vojáků nemůžeme očekávat, že budou vědět nebo zpochybňovat, zda jsou jejich války spravedlivé, což z nich činí stejně oprávněné bojovníky ve válkách, do nichž je posílají jejich politici. A daší odborníci se obávají podkopávání našich vojenských institucí. Jak bychom mohli chránit suverenitu a lidská práva, argumentují, kdyby vojáci neuposlechli rozkaz jít do války, protože v tuto válku nevěří. Ať už jsou jejich argumenty založeny na souhlasu, nevědomosti nebo institucionální stabilitě, domnívají se tito odborníci, že nemůžeme činit vojáky odpovědnými jen proto, že bojují v nespravedlivých válkách. Můžeme je činit odpovědnými za to, jak ve válkách bojují, můžeme je činit odpovědnými za nedodržování Ženevských konvencí, můžeme je činit odpovědnými za to, co je v jejich moci, ale nemůžeme je činit odpovědnými jednoduše za to, že bojují v nespravedlivé válce.
Pokud někdy nastal čas tento názor přehodnotit, pak je to právě nyní. Pokud jde o argumenty operující se souhlasem, je třeba říci, že bojovníci vstupující do války pouze proto, aby chránili svou zemi před okupací, nemohou být morálně rovnocenní s okupanty. Když „pozvedávají své zbraně“, nemohou tím signalizovat souhlas s tím, že se stávají terčem, i kdybychom si mysleli, že u vstupu do stálé armády to platí. V případě argumentů opírajících se o nevědomost lze namítnout, že na nevědomost se vojáci, jejichž armáda překračuje hranice jiného státu, odvolávat nemohou. Když překračují hranice jiné země, mají velmi pádné důvody pochybovat o tom, že se jejich země pouze brání. Konečně těm, kteří se obávají, že bez poslušných armád budeme prohrávat spravedlivé války, stačí odvětit, ať se podívají, co se právě děje na Ukrajině, kde její obyvatelé bojují spravedlivou sebeobrannou válku.
Argumenty založené na souhlasu, nevědomosti a důležitosti poslušnosti selhávají tváří v tvář situacím, jakou je ruská invaze na Ukrajině. Existuje však ještě jeden argument ve prospěch morální rovnocennosti bojovníků. I když připustíme, že současný ruský voják není morálně rovnocenný ukrajinskému civilistovi, jenž právě pozvedl zbraň (nebo ukrajinskému vojákovi, když na to přijde), neznamená to, že bychom měli mít zákony, které zakazují bojovat v nespravedlivé válce po vojácích vyžadují, aby zpochybňovali spravedlnost válek, v nichž bojují. Kdybychom se pokusili přijmout zákony, které by činily vojáky odpovědnými za boj v nespravedlivých válkách, skončili bychom s krvavějšími a smrtonosnějšími válkami, jež by se vedly až do hořkého konce. Vždyť který voják by složil zbraně, kdyby si myslel, že bude stíhán jen proto, že bojuje ve válce. Ale je tomu skutečně tak? Tento běžný argument předpokládá, že namísto rovnosti bojovníků a ospravedlnění vojáků bojujících v nespravedlivých válkách bychom jen nastolili zákaz boje. Není však nutné držet se tak omezené představivosti. Alternativou k morální a právní rovnosti není pouhé její odmítnutí, ale tvůrčí mechanismy, které vojákům otevře prostor a možnost získání porozumění, jež potřebují k tomu, aby se rozhodli nebojovat v agresivních válkách. Mohou mít podobu selektivní výhrady svědomí, změn společenských norem určujících, kdy a proč chválíme naše vojáky, a povzbuzování vojáků bojujících v nespravedlivých válkách, aby svůj boj ukončili. V posledních dnech jsme takové povzbuzení slyšeli od prezidenta Zelenského, estonského prezidenta, statečného běloruského nadporučíka a dalších. Povzbuzovat dnes ruské vojáky, aby si vzpomněli, jak vypadá čestný boj a složili zbraně, je možná příliš ambiciózní cíl. Neplatí to ale o snaze změnit naše normy ohledně rovnosti bojovníků a podoby legitimních způsobů vedené války. Vidět alespoň některé příslušníky ruské armády, jak se staví proti této nespravedlivé invazi, se v příštích dnech a letech vyplatí. Dlouhodobý mír může vzejít pouze z respektu a usmíření. A vědomí, že alespoň někteří ruští civilisté a vojáci udělali správnou věc, může jednou pomoci udržet zdravý mír.
Tento článek byl původně publikován pod názvem Why Russian Soldiers Should Lay Down Their Arms v Daily Nous. Český překlad publikujeme s laskavým svolením autorky a rovněž editora Daily Nous Justina Weinberga.