Vyhledat
  • Christopher J. Finlay

Vyzbrojování demokratických rebelů v zahraničí

Aktualizováno: 27. 3.



Rozhodnutí Vladimira Putina zahájit rozsáhlou invazi na Ukrajinu, suverénní a demokratický stát, představuje pro západní demokracie akutní morální a strategický problém. Jedním ze způsobů jeho řešení je vyzbrojení lidového odporu proti případné ruské okupaci. Skutečnost, že tolik Ukrajinců vyjádřilo podporu povstání, znamená, že takový postup by byl pravděpodobně oprávněný. Je to však možnost, která nás přivádí až na hranice rámce „spravedlivé války“, který mnozí filozofové používají pro vyjasnění podmínek vstupu do války a jejího vedení. Kdyby byla celá situace jednodušší, mohlo by se zdát, že správný postup je zřejmý: demokratické země by měly bránit svrchovaná práva Ukrajiny a demokratická práva jejích občanů a vyslat své vlastní vojenské síly na pomoc obraně této země. Bylo by to správné jak kvůli Ukrajině a jejímu lidu, tak kvůli ostatním státům v regionu, které se obávají toho, co by povzbuzený agresor bez odporu mohl udělat příště.

Věci jsou však málokdy jednoduché a tento případ není výjimkou. Každý stát, který by se spojil s Ukrajinou, by se tak ocitl ve válce s Ruskem. Evropské státy se oprávněně obávají, že by to přeneslo válku na jejich vlastní území. A všechny státy musí zvážit mimořádné nebezpečí eskalace konfliktu s mocností, která již dala najevo ochotu zvážit použití jaderných zbraní.

Napětí mezi morální povinností chránit oběti agrese a povinností vyhnout se nekontrolované eskalaci vedlo některé americké stratégy k úvahám o možné střední cestě: namísto vyslání vojáků na Ukrajinu s cílem zmařit ruské invazní plány by bylo lepší připravit se na možnost, že ukrajinské vojenské síly budou poraženy, a poté čelit ruské okupaci vyzbrojením ukrajinských partyzánů.

Filozofové často diskutovali o tom, zda je pomoc povstalcům v zahraničí ospravedlnitelná. Pravděpodobně nejvlivnějším argumentem je obhajoba neintervence Michaela Walzera, který vychází z eseje J. S. Milla „Několik slov o neintervenci“ z roku 1859. Mill i Walzer se domnívali, že intervence v čistě domácím konfliktu na území jiné země – mezi povstalci a domácími vládními silami – by byla chybná. Narušila by historický proces politického boje cizího státu a právo jeho obyvatel na sebeurčení.

Ukrajinské povstání by samozřejmě nebylo čistě domácím bojem: jednalo by se o národně osvobozeneckou válku vedenou proti cizímu okupantovi. Rusko by ale také mohlo nastolit loutkový režim v čele s poddajnými Ukrajinci. Mill a Walzer tvrdí, že pomoc zahraničním povstalcům by mohla být přípustná v případech, kdy jiná mocnost již zasáhla do procesu národního sebeurčení. V podmínkách, jaké panují na Ukrajině, tedy i Millův a Walzerův výklad schvaluje „proti-intervenci“, pokud má potenciál navrátit lidem možnost určovat svůj vlastní politický osud. Tato „intervence proti intervenci“ by se postavila na odpor vnějším silám, jimiž Rusko násilně zasahuje do vnitřních politických záležitostí Ukrajiny.

V současné veřejné debatě se vyzbrojování ukrajinských povstalců posuzovalo spíše z hlediska zájmů ostatních zemí než z hlediska práv Ukrajinců bránících svou nezávislost. Bývalý ukrajinský ministr obrany Andris Zagorodňuk obhajuje vyzbrojování odporu jako prostředek, jak Rusku válku výrazně prodražit a tím snížit šanci, že Putin bude pokračovat v „nabourávání celé evropské bezpečnostní architektury po skončení studené války a snaze obnovit ruskou sféru vlivu ve východní a střední Evropě“. Zvýšené lidské a finanční náklady by mohly odradit „od dalších ruských agresivních akcí od Baltu po Balkán“. Druhé názorové pole představuje přesvědčení Teda Galena Carpentera, že Spojené státy nesmí vyzbrojovat povstalce, protože „podpora partyzánů v mrzačení a zabíjení ruských vojáků by mohlo vést k nenapravitelnému rozkolu mezi Ruskem a Západem“.

Tyto argumenty odvádějí pozornost od morálních úvah, které motivují většinu filozofů vycházejících z Walzerova pojetí. Každá etická analýza pomoci odbojovým skupinám musí nepochybně vycházet z práv a zájmů samotných Ukrajinců. Součástí širšího morálního rámce jsou i zájmy občanů v jiných státech, které by v budoucnosti mohly být ohroženy Putinovým Ruskem. Primárním faktem a východiskem všech analýz je však to, že Ukrajinci mají právo vzdorovat silám, které se pokoušejí zničit jejich politickou svobodu.

Opět bychom ale neměli dělat ukvapené závěry. Práva a nároky Ukrajinců mohou podpořit principiální ospravedlnění pomoci povstalcům, mohly by nás ale vést i opačným směrem. Jak upozorňuje Carpenter, úspěšnou intervencí na Ukrajině, o níž v současnosti uvažuje prezident Biden, by vlastně byla totální občanská válka. A opravdu se nemusíme odvolávat na Thomase Hobbese, abychom si připomněli, proč bychom něco takového neměli ukvapeně přát Ukrajincům; stačí jen pomyslet na posledních zhruba jedenáct let v Sýrii.

Zdá se tedy, že ukrajinští občané stojí před strašlivým dilematem: mají si vybrat kapitulaci před ruskou nadvládou, nebo občanskou válku? Jejich zájmy si v tomto případě odporují; odvolávat se pouze na právo na odpor jim žádné jednoznačné vodítko neposkytne. Proto by se zastánci intervence měli snažit respektovat názor samotných Ukrajinců a klást si otázku: čemu by oni dali přednost? Podpořili by odpor proti okupaci a uvítali dar dalších zbraní ze Západu, nebo ne?

Zatímco někteří filozofové tvrdí, že k tomu, aby byl ozbrojený odpor morálně legitimní, je obvykle nutná široká podpora lidu, Allen Buchanan si klade otázku, nakolik je reálné očekávat, že vůdci povstání proti násilným represivním režimům tuto podmínku mohou splnit. Intervenující státy by neměli nastavit laťku příliš vysoko. Ukrajina je však neobvyklý případ. Díky své demokratické povaze a procedurám již má legitimní vedení, existují ale také průzkumy veřejného mínění, které naznačují podporu obyvatelstva ozbrojenému odporu. O něco více než 50 % respondentů uvedlo, že by se postavilo na odpor; každý pátý respondent uvedl, že by byl ochoten zapojit se do občanského odporu, a každý třetí, že by se chopil zbraně. Hojně se objevují zprávy a snímky občanů, kteří se hlásí o zbraně a absolvují výcvik u vlády.

Zajímavou otázkou je, zda je tato podpora dostatečná, aby ospravedlnila rizika spojená s povstáním. Jonathan Parry se však snaží ukázat, že by mohla být: dobro z obrany něco přes 50 % Ukrajinců by samo o sobě mohlo stačit k ospravedlnění rizik a nákladů odporu. Existuje však také obava, jak zdůrazňuje Carpenter, doložená historickou zkušenost USA s finanční podporou skupin, které byly nakonec horší než údajně utlačovatelské režimy. Carpenter upozorňuje na nebezpečí, že by se podpora mohla dostat k praporu Azov, krajně pravicové jednotce ukrajinské Národní gardy.

Když už USA povstalce podporují, měly by si rozhodně dávat pozor na to, komu přesně pomáhají. Je to o to důležitější, že frakce, které z této pomoci nejvíce vojensky profitují, pravděpodobně posílí i svůj politický vliv. Analytici občanské války, jako je Stathis Kalyvas, ukázali, že politická loajalita často následuje po vojenských úspěších. To naznačuje, že jakákoli vojenská intervence, kterou cizí země na Ukrajině uskuteční, pravděpodobně zanechá otisk na politickém složení země. A to v obou směrech. Podpora demokratů může být politicky prospěšná. Pokud jim nepomůžeme, ponecháme prostor jiným politickým vlivům. Současné ruské vedení si velmi dobře uvědomuje, jakým způsobem je třeba přetvořit politickou mapu cizího státu, aby výsledek co nejlépe vyhovovalo jeho zájmům. Prokázalo to v Sýrii i jinde. A současná invaze na Ukrajinu dokazuje, že má v tomto ohledu mnohem méně zábran, než si pozorovatelé uvědomovali.

Nabídka zbraní ukrajinským povstalcům tedy nepochybně představuje riziko, to ale platí i o nezasahování. Pokud bychom měli Ukrajině nabídnou další pomoc, měla by přijít spíše dříve než později, dokud jsou demokratické politické síly na Ukrajině silné.


Tento článek byl původně publikován pod názvem Arming Democratic Rebels Abroad v Daily Nous. Český překlad publikujeme s laskavým svolením autora a rovněž editora Daily Nous Justina Weinberga.


13 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše